Cesta do Řecka

Řecko je naše srdeční záležitost. Nebýt Řecka, nejspíš bychom se neznali...

La, la, la lalala lá la, la, la, la lalala lá la, la, la, la lala, la lala, la lá la...

Přes balkánský poloostrov, převážně po dálnicích, jako už v minulých letech, směr sever Řecka. První delší zastávka je naše oblíbené jezero Prespa na hranici tří států: Řecka, Makedonie a Albánie. Letos jsme tu byli poprvé s loďkou - velké zpestření a obohacení. Babí léto jako vymalované, i když v druhé polovině září přišly i velmi chladné dny i noci. Koupání v tuto dobu bylo ještě velice příjemné. Příroda se pomalu začínala barvit podzimem. Návštěvník se v národním parku může pohybovat po nově vyznačených turistických stezkách. Podzim je také doba sklizně zde pěstovaných fazolí, které jsou věhlasné po celém Řecku.

"A jak vlastně kaká medvěd?" ptala jsem se jednoho dne. Na tuto nezodpovězenou otázku jsem  doslova našla odpověď sama následující den (viz foto níže). A to ještě nebylo všechno. Krátce po našem "zabydlení se" na břehu Velkého prespanského jezera jsem měla to štěstí a medvěda poprvé v životě uviděla na vlastní oči. Běžel si to zkrátka za bílého dne (kolem 7 ráno) nedaleko ode mě směrem k malé říčce. Podle místních prý budu mít následujících 7 let stěstí!

V malebné vesničce Agios Germanos jsme mimo turistické informace, kde nás přivítala velice milá paní Rose, která nás seznámila s životem v Národním parku, navštívili zdejší byzantský kostelík z 11.století. Ten rozhodně stojí za zajížďku! Je sice malinký, ale atmosféra uvnitř, kde je ozdobený krásnými nástěnnými malbami, je velice působivá.

Konec září v severním Řecku voněl podzimem. Zde pár obrázků z cesty:

Když jsme delší dobu na cestě, přestáváme ji brát jako dovolenou a přecházíme do stádia "takhle teď na dobu žijeme". Proto se přestáváme často fotit, každý den nepodnikáme nové a nové expedice za poznáváním, prostě jen tak normálka.

Čas běží jinak, nespěcháme. Ráno vstáváme bez budíku, večer jdeme spát, když je tma. Nuda? Pro někoho možná, každý si může najít to své...

řecky: Αμβρακικός κόλπος

Tento záliv je rozsáhlým komplexem mokřadů s neuvěřitelně rozmanitým životem. Je součástí mezinárodního projektu Natura 2000, a na jaře se sem sjíždějí ornitologové a jiní milovníci přírody z mnoha zemí. Na podzim jsme zde mohli vidět četné plameňáky a pelikány, kteří zde tráví čas před odletem za přezimováním.

Místní rybáři používají m.j. i tradiční dřevěné loďky s mělkým ponorem. Velkým problémem je ovšem nedostatečné čištění odpadních vod, které stav tohoto přírodního komplexu velmi negativně ovlivňuje. Bylo nám těžko u srdce, když jsme na jedné z pláží narazili na mršinu želvy Carety obrovské. I to bohužel patří k Řecku. .

Nejsme zas až tak velcí milovníci návštěv památek, ale některé přece jenom patří mezi "to musíte vidět" - jako např. známé opevněné město Mykéne anebo amfiteátr Epidauros v oblasti Argolis na východě Peloponésu.

Peloponés a jeho vnitrozemí, krásná krajina, olivovníky, hory... Tak trochu jiná rychlost plynutí času. Někdy daleko od rušné civilizace, v tichu přírody, a v noci pod oblohou s bezpočtem hvězd. Ráno v pološeru čekání na východ slunce a pozorování rozmanitých barevných kreací, které místní krajina nabízí. Sníh na horách někdy růžově zbarvený, někdy zase zářivě bílý v nepřirozeně působícím nebi růžové či fialkové barvy. Stále znovu a znovu si uvědomuju, jak málo stačí k pocitu štěstí...

A mimochodem: Vždy je tu něco, za co být vděčný! Děkuji.

cesta pokračuje ***TUDY***