Západ Portugalska odshora dolů

Informace o Portugalsku možno najít na stránkách  visitportugal (v angličtině).

Naše cesta po západní Galícii končila hraniční řekou Miño (portugalsky Minho).

Přes most u města Tui na španělské straně jsme se dostali do portugalského města Valença. Odtud vede až do města Monção (ca 15km) pohodlná cyklostezka Ecopista do Rio Minho. Byla zřízena na místě železniční trati. Je i proto velice lehce sjízdná a vede podél původních vlakových zastávek.

Náš původní plán - pokračovat podél řeky proti proudu až do vnitrozemí - jsme po několika dnech změnili a vydali se zpět na pobřeží k její deltě u města Caminha. Po zastávce na mysu Cabo Silleiro jsme jeli podél pobřeží na jih. Pár dní jsme zůstali na pobřeží nedaleko obce Carreço.

Malebné Viana do Castelo rozhodně stojí za zastávku. Leží na deltě řeky Lima na pobřeží Atlantiku. Toto sice malé, ale rušné přístavní město je působivé svým historickým obrazem. Nacházejí se zde památky v manuleském či renesančním stylu, staré městské domy a kostely. Nejspíš nejznámější je poutní bazilika Santuário de Santa Luzia vévodící na kopci nad městem, odkud je skvělý výhled do okolí. Byla postavena v neobyzantském slohu (architekt: Miguel Ventura Terra, předloha: Basilika Sacré-Coeur), dokončena až v roce 1959. Od roku 1923 k ní vede lanovka Elevador de Santa Luzia. Přes historický silničně-železniční most Ponte Eiffel, jehož autorem je světoznámý inženýr Gustav Eiffel, jsme se dostali na protější břeh a pokračovali až za město Porto k řece Douro. Původní plán - navštívit vinohrady na jejím povodí - jsme po několika desítkách km vedoucích po klikatých silnicích přes ošklivě zastavěné obce zkrátka zrušili a vydali se směrem na Aveiro. Odtud podél pobřeží do oblasti dun a lesů mezi obcemi Mira a Quiaios. Rozléhá se zde několik tisíc ha rozlehlý státní les Mata Nacional das Dunas de Quiaios. Libovali jsme si, že se opět můžeme spolehnout na náš terénní povoz, protože převážná část cest byla nezpevněná. Protože počasí nebylo příliš přívětivé, přesunuli jsme se od pobřeží k více chráněnému jezeru Lagoa da Vela.

Pro rychlejší přesun směrem na jih jsme zvolili trasu vnitrozemím mimo Lisabon.

Přes město Leiria (zde jsme zůstali kvůli technickému problému o den déle) s hezkým náměstím a hradem dominujícím nad městem, a po zastávce u kláštěra s katedrálou Santa Maria da Vitória v obci Batalha, jsme se bez dálničních poplatků dostali zpět na pobřeží. Dlouhá písečná pláž Comporta, která se nachází na jižní části poloostrova Tróia, se přímo nabízí k pauze. Opět je čas vychutnávat příjemnou atmosféru a zavzpomínat, jak jsme zde byli před 3 lety.

Odtud už naše cesta vedla přes nám známá místa. Až na některé vyjímky jsme navštívili místa, které už známe z našich předchozích cest.

Zpestřením byl tentokrát rozhodně výlet naším teréním autem po západním pobřeží Costa Vicentina. Čekaly na nás dechberoucí útesy, příboj Atlantického oceánu a místy téměř nedotčená příroda. Naši trasu jsme zahájili na mysu Cabo de São Vicente a zakončili na vyhlídkovém bodě Torre da Aspa. Možná i proto, že se blížil konec října, bylo deštivé počasí se západním větrem docela nevlídné. Pro někoho nevlídné, ale pro řadu zkušených surfařů naopak přímo ideální!

Skoro jako na letní dovolené jsme si pak připadali na jižním pobřeží Algarve, které bylo proti silnému západnímu/ severnímu větru dobře chráněné!

Všechno hezké jednou končí - a to platí o každé cestě. Pro nás bylo obzvlášť trpké sledovat cestovatele, kteří to měli namířeno na jih. Naproti tomu jsme byli my na cestě na sever, a to na začátku listopadu...

Přesto jsme ještě měli možnost vychutnávat hezké podzimní počasí. Hlavně na jihovýchodě Francie, kudy jsme tentokrát projížděli, vládlo v tuto dobu spíš babí léto. Ve vinařské oblasti Jura už to potom vypadalo opravdu jako podzim.

Více ukáží poslední obrázky z této cesty: